Znáte „Staré pověsti české“ od Aloise Jiráska? Že se ptám. Abyste neznali. To by byla ostuda! Zalistujte trochu v paměti.
Jedna pověst vypráví o rytíři Brunclíkovi. To je ten, jehož socha stojí na Karlově mostu. Ten, co mu u nohou leží lev. Lev z našeho státního znaku. Rytíř Brunclík projel kus světa a v jedné končině narazil na jantarovou horu, která si dokázala přitáhnout vše živé v okolí padesáti mil. Její sílu dokázal překonat jenom pták Noh. Díky věrnému sluhovi, který rytíře zašil do zvířecí kůže, se Brunclík dostal jako kořist do hnízda ptáka Noha a po mnohých peripetiích zpátky do Čech. Můj život není zdaleka tak pestrý jako život kamenného rytíře z Karlova mostu. Paty jsem z Čech vytáhla jen několikrát a nepřivezla jsem z cest ani lva, ani čarovný meč, který srazí hlavy všem nepřátelům země České najednou. (Mimochodem, napadá vás taky ta hříšná myšlenka, kolik a jakých hlav by se válelo po zemi?) Přesto mám i já svou jantarovou horu. Není sice z jantaru, ale z čediče, o její přitažlivosti však nemůže být pochyb. Mám na to svědky. Jen se podívejte na fotografie Jizerky. Najdete jen málo těch, na nichž se Bukovec neukáže alespoň kousíčkem. Jeho majestátný zjev odlišující se od okolní přírody neustále přitahuje váš zrak. Mnoho se namluví o Safírovém potoku, Hnojovém domě a podobně, ale když dojde na lámání chleba, stejně si každý při slově Jizerka vybaví nejdřív Bukovec. Bukovec je skutečně výjimečný. Oproti ostatním horám je mladý, proto je taky tak vysoký, vznikl až ve třetihorách a je tvořen v Jizerkách nepříliš častou horninou - čedičem. Ta má tu vlastnost, že není tak kyselá jako okolní žula a když se rozpadá, vzniká z ní výživná zemina, ve které se dobře daří právě bukům. Odtud Bukovec. A jako každé mládí, je i Bukovec volnomyšlenkář. Proto to byl právě on, kdo poskytl ochrannou náruč princezně Izeríně, když utíkala před nedobrovolnou svatbou. Stará pověst vypráví, že zámek jejího otce stál v těch místech, kde dnes do krajiny shlíží rozhledna Štěpánka. Odtud prý princezna utíkala se starým sluhou až pod Bukovec, který jí otevřel svoji jeskyni, aby se mohla ukrýt ona, její sluha i poklady, které vzala doma. Marně ji hledali otcovi vojáci. Teprve když na cesty vyrazil krásný mladý princ, kterého měla Izerína už dávno ráda, vystoupila princezna z nitra hory. Aby však byla vyzkoušena síla princovy lásky, strop jeskyně se propadl a celý poklad zasypal. Princ byl ale rád, že našel svoji milou a ze ztráty pokladu si nic nedělal. To vypráví stará pověst. Ale my víme své. Princezna Izerína v Bukovci žije dodnes. Jen už není princeznou, ale vílou a svoje poklady ukryla ve skalách a potocích celých Jizerských hor. Mnoho lidí už je hledalo a někteří je možná i našli, jak o tom svědčí mnohá tajemná znamení vytesaná do skal, ale víle je to jedno. Stará se o celé Jizerské hory a má práce nad hlavu.