Víla Izerína

Každá generace začne jednoho dne pátrat po svých kořenech a tam, kde nebude nalézat historické prameny, popustí uzdu své fantazii. Tak se stalo, že v jednom takovém zlomu nazvali lidé skálu v dolní části hřebene Poledních kamenů Hainskirche, v překladu kostel v háji nebo přesněji pohanská svatyně. Prostí horalé tušili, že před křesťanskou vírou tu bylo něco jiného, bližšího přírodě, lesům, skalám, vodě i živým tvorům. Marně však vyvolávali duše svých předků, aby jim odpověděly na jejich otázky. Paměť národa je krátká, udržuje-li se pouze ústním podáním, ale hlas krve je vytrvalý. Lidská fantazie tedy stvořila na vrcholovém kameni pohanský oltář a za času slunovratů nechala do skalních mís stékat krev zvířecích i lidských obětí. Okolní bukové háje pak byly svědky tajemných duchovních obřadů. Leč čas neúprosně běžel a křesťanství se dostávalo hloub a hloub pod kůži místních. Přicházeli i noví osadníci, a tak z pohádek předků pomalu zůstal jen starý název Hainskirche neboli Hajní kostel. Nové časy přinesly i laskavější legendu. Ve skále je ukryt poklad. Na Velký pátek šla tudy žena s malým synkem. V kostele v Bílém Potoce právě začali zpívat pašije. Skála se před ní otevřela a ona vstoupila do nitra země. Všude byla spousta pokladů. Žena postavila dítě na zem a začala jako smyslů zbavená vynášet poklady před jeskyni. Zpěv pašijí skončil a skála se s rachotem zavřela. Žena zůstala stát před chladnou kamennou stěnou a dítě bylo uvnitř. Myslela, že zešílí. Celý rok se jako v mátohách ploužila po horách, až na Velký pátek opět stanula v těch místech. Skála se znovu otevřela a žena uviděla svého chlapečka živého a zdravého, jak se na ni směje. Na nic nečekala, popadla ho do náručí a utíkala s ním domů. Po pokladu ukrytém ve skále už nikdy ani nevzdechla. Dobře věděla, že to nejcennější na světě má doma.

HAJNÍ KOSTEL – VYHLÍDKA SE SKRYTÝM POKLADEM